1.13
Zastoupení na shromáždění vlastníků
Mgr. Adriana Kvítková, Mgr. Jakub Hrček
Vlastník jednotky je oprávněn nechat se zastoupit na shromáždění jinou osobou (odlišnou od vlastníka jednotky).
NahoruKomentář usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018
Nejvyšší soud svým průlomovým rozhodnutím překonal svou dřívější judikaturu, podle které se nemohl nechat vlastník jednotky v rámci shromáždění společenství vlastníků jednotek nechat zastoupit na základě plné moci třetí osobou, pokud to stanovy společenství výslovně neumožňovaly.
Tato dřívější judikatura byla odůvodněna absentující výslovnou úpravou umožňující takový postup. Podle dřívějšího názoru Nejvyššího soudu tak nebyl vlastník jednotky oprávněn nechat se na shromáždění společenství na základě plné moci zastoupit, jelikož takovou možnost občanský zákoník výslovně neumožňuje, na rozdíl například od valných hromad akciových společností či společností s ručením omezeným, když jejich společníkům takovou možnost přímo přiznává zákon o obchodních korporacích.
NahoruZměna diskurzu
Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svého usnesení konstatoval, že dosavadní judikatura již není vzhledem k aktuální právní úpravě aplikovatelná. Dosavadní postup Nejvyššího soudu totiž vycházel ze svého dřívějšího rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3399/2010 ze dne 23. 5. 2012, který byl vydán za účinnosti zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a zákona č. 40/1964 Sb., starého občanského zákoníku, a reflektoval tak předchozí právní úpravu.
Dne 1. 1. 2014 však vešel v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který oba výše uvedené zákony nahradil. Nový občanský zákoník pak vychází ze základní soukromoprávní zásady praeter legem, tedy "co není zakázáno, je dovoleno".
S ohledem na tuto zásadu pak podle Nejvyššího soudu neexistuje žádný důvod, proč by se nemohl vlastník jednotky nechat na shromáždění společenství zastoupit třetí osobou, když takovou možnost občanský zákoník nevylučuje.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud konstatoval, že tato změna judikatury souvisí i se změnou terminologie, kterou rovněž přinesl nový občanský zákoník.
Původní termín právní úkon, byl nahrazen termínem právní jednání. Když se tedy vlastník jednotky nechá na základě plné moci zastoupit na shromáždění společenství, jedná se o právní jednání tohoto vlastníka, nikoli o jeho právní úkon.
Právní úkon pak byl starým občanským zákoníkem definován jako projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Na druhou stranu nový občanský zákoník výslovnou definici právního jednání neobsahuje, pouze stanovuje, že právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.
Právní úkon tak vyvolává takové následky, které s ním spojuje zákon, kdežto právní jednání vyvolává i takové následky, o kterých zákon výslovně nehovoří, jako je to v případě možnosti zastoupení vlastníka na shromáždění společenství, ale i takové následky, které z něj vyplývají.
V neposlední řadě Nejvyšší soud odkázal na ustanovení § 436 a 441 nového občanského zákoníku, podle kterých se může každý nechat v rámci svého právního jednání zastoupit.
NahoruText usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci navrhovatele R. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lukášem Zárybnickým, advokátem se sídlem v Praze 10, Sevastopolská 322/6, za účasti Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o neplatnost usnesení shromáždění vlastníků, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 90/2016, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 5 Cmo 156/2017-139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 29 Cm 90/2016-82, ve výroku I. zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků XY (dále jen "Společenství"), konaného dne 11. 1. 2016, kterým byly schváleny pod bodem 5. nové stanovy (dále jen "usnesení shromáždění Společenství" nebo též jen "usnesení"), ve výroku II. řízení ve zbývající části zastavil (v důsledku zpětvzetí žaloby) a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 11. 2017, č. j. 5 Cmo 156/2017-139, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že neplatnost usnesení shromáždění Společenství se nevyslovuje, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se nejprve zabýval podmínkami pro přezkum rozhodnutí shromáždění ve smyslu § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a zjistil, že návrh byl podán včas, přehlasovaným vlastníkem jednotky a je dán důležitý důvod pro přezkum rozhodnutí shromáždění, neboť usnesením byla schválena změna stanov. Dále dospěl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010) k závěru, že nedošlo k platnému přijetí usnesení o schválení nových stanov, neboť nebylo dosaženo potřebné tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných členů Společenství (vyplývající z dosud platných stanov přijatých na shromáždění vlastníků dne 30. 10. 2008) vzhledem k tomu, že proti přijetí stanov hlasoval navrhovatel, který disponoval 24,78 % hlasů, a že za vlastnici jednotky XY v rozsahu 12,58 % hlasů hlasovala L. Š., která ji neoprávněně zastupovala na shromáždění na základě plné moci, ačkoli dosavadní stanovy možnost zastoupení třetí osobou na základě plné moci neupravují. I přes uvedené porušení stanov odvolací soud s odkazem na § 260 odst. 1 o. z. neplatnost usnesení shromáždění Společenství nevyslovil s odůvodněním, že s ohledem na okolnosti případu nepředstavovalo závažný zásah do práv vlastníků jednotek či Společenství samotného (v této souvislosti zdůraznil, že bylo nepochybně vůlí vlastnice M. U. nechat se na shromáždění zastoupit na základě plné moci) a je v jeho zájmu neplatnost usnesení nevyslovit, protože stanovy představují základní "dokument", jímž se řídí jeho vnitřní poměry i práva a povinnosti jednotlivých vlastníků. Za nedůvodné považoval námitky navrhovatele, že neměl možnost se předem seznámit s návrhem na změnu stanov s odůvodněním, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne, že návrh nových stanov byl umístěn k nahlédnutí ve vestibulu domu a byl rovněž k dispozici u pověřeného vlastníka N.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel včasné dovolání. Namítal, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016), jestliže na daný případ aplikoval § 260 odst. 1 o. z., neboť takový postup není podle citovaného rozhodnutí při rozhodování soudu podle § 1209 o. z. možný. Navíc zpochybnil i kritéria, z nichž při použití § 260 odst. 1 o. z. vycházel odvolací soud, zejména poukázal na to, že nadřadil subjektivní pohnutky vlastnice pro neplatné udělení plné moci k zastupování na shromáždění nad zájem Společenství. Za dosud neřešenou pak pokládal otázku, zda skutečnost, že nebylo umožněno členu společenství se před hlasováním seznámit s návrhem na změnu stanov, je důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání navrhovatele projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen "o. s. ř.". Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolací soud předně podotýká, že dovolání není přípustné pro řešení druhé dovolatelem nastolené otázky, neboť odvolací soud povinnost svolavatele shromáždění vlastníků jednotek umožnit vlastníkům seznámit s podklady pro jeho konání nezpochybnil, ale na základě skutkových zjištění dovodil, že dovolatel tuto možnost měl, ale nevyužil ji. Dovolatel tak ve skutečnosti zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, nikoli jeho právní posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), což přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Naproti tomu je dovolání přípustné ve vztahu k otázce aplikace § 260 o. z. při rozhodování soudu podle § 1209 odst. 1 o. z., neboť v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla výslovně řešena.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel existenci těchto vad netvrdil a neplyne ani z obsahu spisu.
Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne,…
